Předmětem zájmu Bohuslava Brouka v eseji O pošetilosti života i smrti je fenomén úmyslné smrti neboli sebevraždy Autora zajímá jak fenomén samotný, jeho historie, tak rovněž vývoj názorů na něj Svým typickým, nekompromisním a čtivým stylem postupně ve čtyřech kapitolách zkoumá sebevraždu z pohledu psychologického, eticko-náboženského, filozofického, sociologického či právního Přitom, jak uvádí Jindřich Štyrský, při myšlení a tvorbě vede Brouka jeho "odvaha domysliti vše do konce, odvaha zpřetrhati společenské předsudky, nebáti se brutality ani cynismu, neboť teprve naprosto svobodný, nespoutaný intelekt je schopen proniknouti do nejzazších intimních koutů naší duše", a proto platí, že "podstatným rysem Broukovy kritiky úmyslné smrti je naprostá nezaujatost myšlení, naprostá svoboda rozumu, nezastavujícího se před žádnými mravními dogmaty" Na základě takovéhoto přístupu dochází Brouk k mnohým logickým, nicméně odvážným a na tehdejší dobu příliš provokativním závěrům - důkazem budiž soudní zabavení knihy, proběhnuvší krátce po jejím vydání v roce 1936, které shledalo, že esej "veřejně podněcuje ke zločinu"