V pořadí pátá sbírka Petra Hrušky je plná neklidu, ne však těkavosti Naopak Tenhle nepokoj má svou pomalost, váhu a zaťatost, své hrany Těžkne, tlačí, dře, znaveně se vrývá pod kůži Život je již za půlí své pouti, podstatná poznání, zásadní chvíle, činy, zvraty i chyby máme za sebou, ale svět a život nepřestávají naléhat I toto naléhání stárne, hranatí a těžkne; tak známé, a přece někdy sotva pojatelné Rozumíme si ještě, svému jazyku, jeden druhému či aspoň trochu sami sobě? Anebo jsme, spolu s okolními věcmi, městem a vůbec celým světem, stiženi podivným mutismem? Neschopni ze sebe vypravit kloudné slovo, větu? Hrany světa hrubnou a dřou, jsou otřískané, osahané k nepoznání Nějak tím vším však musíme projít V tomhle městě jménem Ostrava si musíme vyrobit své trudné, umanuté palivo k přežití V této neladné, pracné noci, zatímco slušní lidé zaspávají zkázu, se básníka vytrvale drží nespavost Někdo tu stráž má dotáhnout do konce