Bájné ostrovy Jižního Pacifiku vždy jitřily fantazii Evropanů Jen někteří tam však skutečně dorazili, aby mohli obdivovat krásu polonahých žen, západ slunce nad ševelícími plážemi, ale třeba i řezbářské nebo tetovací umění Polynésanů Čechem, jemuž se to v mnohém splnilo (ještě před nástupem globalizace), je etnolog Miloslav Stingl, žijící legenda cestopisné literatury „Je ještě na světě něha? Je ticho, nepřerušený tok štěstí, je ještě na světě ráj? Ráj na světě Říkají, že je Že existuje! Etnograf ho nazývá Polynésií A zeměpisec Ostrovy jižních moří,“ napsal Stingl v úvodu beznadějně rozebrané knihy z roku 1974 Aktualizované a komentované vyprávění o krásách a tajích Tahiti, Samoy, Nového Zélandu, Markéz či Velikonočního ostrova přináší nejen klasické a brilantní Stinglovy postřehy, upevněné odbornou erudicí, ale i zcela nové pasáže věnované dalšímu polynéskému fenoménu: lidojedství Věděli jste, že novozélandští Maoři si z lidských kostí vyráběli dokonce i kolíčky na prádlo a flétničky? Že Markézané, tetovaní od hlavy až k patě, si lidské maso doslova zamilovali? A že na ostrově Rapa Nui – plném mýtických soch moai – existuje i jeskyně Ana Kai Tangata, což neznamená nic jiného nežli Jeskyně kanibalů? O tom všem vypráví Stingl, již osmdesátiletý, v Ostrovech krásy, lásky a lidojedů, na něž brzy naváže druhá část přibližující Stinglovy cesty Melanésií a také Mikronésii