Kulturní historik Christopher Lasch (1932–1994) z Univerzity v Rochesteru zkoumá kořeny a důsledky normalizace patologického narcismu v americké kultuře 20 století na základě psychologické, kulturní, umělecké a historické syntézy Používá v ní dosud převážně úzce klinický pojem, aby diagnostikoval patologii, která se, jak se mu jeví, rozšířila do všech oblastí života Američanů Podle jeho definice (převzaté z Freuda) narcista, jehož pohání potlačená zlost a nenávist k sobě samému, uniká do velkolepého sebepojetí neboli obrazu o sobě, přičemž ostatní lidi využívá jako nástroje k uspokojení, i když zároveň touží po jejich lásce a uznání Ozvěny takových vlastností vidí Lasch ve fascinaci osudem a slávou celebrit, ve strachu ze soutěživosti, v neschopnosti potlačovat nedůvěru, v mělkosti a krátkodobosti osobních vztahů a v hrůze ze smrti Podle Lasche Amerika zplodila po 2 světové válce typ osobnosti, který klinickým definicím „patologického narcismu“ plně odpovídá Tato patologie se nepodobá každodennímu narcismu – hédonistickému egoismu –, ale spíše velmi slabému pocitu self, který si žádá neustálé potvrzování zvnějšku Patologie pro Lasche představuje jakousi zvýrazněnou verzi normality Symptomy této osobnostní poruchy Lasch nachází v radikálních politických hnutích 60 let 20 století, ale i v duchovních kultech a hnutích 70 let 20 století, počínaje „estem“ a konče „rolfingem“ Svou tezi staví Lasch na osobitých politických názorech a encyklopedickém uchopení amerických sociálních a ekonomických dějin, aktuálních výtvarných a literárních děl a na klinickém výzkumu a psychologických teoriích narcistických poruch osobnosti